I poznáš, že já jsem Hospodin, že se nezklamou ti, kdo skládají svou naději ve mne [… kdo ve mne doufají; Jeruzalemská bible].
Iz 49,23b
„A co když mám opačnou zkušenost?“ řekne někdo. „Věci se odvíjely jinak, než by bylo žádoucí,“ může být přesvědčen někdo jiný. „Jsem věřící, nesluší se, abych oponoval, ale mám jinou zkušenost…“ A tak by bylo možné pokračovat v polemice s tímto biblickým textem. Musí ale Bůh vždy zasáhnout v náš prospěch? Je to jeho povinnost? A co vůbec znamená „v náš prospěch“? Víme my, co je „v náš prospěch“? Víme, co je žádoucí, co je dobré a co je tím nejlepším řešením? Známe budoucnost? Jsme schopni vyhodnotit něco, co se nestalo, protože se to stalo jinak, než byla naše představa? A opět by bylo možné pokračovat v otázkách.
Dovolím si připomenout dva verše: „Uval na Hospodina svou cestu a důvěřuj mu, on bude jednat“ (Ž 37,5; ČSP). „Šimon Petr mu odpověděl: ‚Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života‘“ (J 6,68). Tím nejdůležitějším je důvěra v Boží vedení, v jeho moudrost, v jeho znalost budoucnosti, v jeho lásku k nám. To je to, co nám dává sílu přijmout jeho cesty, i když se v nich momentálně neorientujeme. Nehledě k tomu, znáte někoho jiného, ke komu bychom mohli jít, důvěřovat mu a mohli svěřit život do jeho rukou?
Ne, nejsou a nebudou zklamáni ti, kdo doufají, kdo skládají naději v našeho nebeského Otce. A to i když nejsme schopni v daném okamžiku pochopit důvod právě takového Božího řešení. Pane, děkujeme za toto tvé ujištění a prosíme, dej nám ochotu důvěřovat Ti za každých okolností. „Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha“ (Iz 50,10).