Mládenec Elíšovi řekl: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Potom se Elíša modlil: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši.
2Kr 6,15.17
„Co teď budeme dělat?“ Není to otázka, kterou si občas pokládá každý z nás? Pokud je daná záležitost řešitelná, pak to není beznadějné. Horší je, když nevidíme sebemenší náznak cesty jak dál. A právě takto prožíval mládenec situaci, ve které se s Elíšou ocitli. Je konec, není nám pomoci, takže co budeme dělat? Reakcí proroka a jeho odpovědí mládenci byla modlitba k Bohu: Pane, otevři mu oči, aby viděl.
Kolikrát přichází otázka, co budeme dělat, tolikrát by měla přijít naše modlitba, aby nám Pán otevřel oči. Ne pouze ty oči, kterými se díváme kolem sebe, ale oči víry, která dohlédne mnohem dál. Oči víry, která ví, že na našeho nebeského Otce se můžeme spolehnout, že o nás pečuje, že na nás myslí pouze v souvislosti s naším pokojem a nadějnou budoucností. A to i tehdy, kdy nevidíme východisko.
Ale proč uvažovat pouze o (v lidských očích) beznadějných situacích? Proč ne například o tom, že stejnou modlitbu můžeme vyslovit ráno na počátku dne, abychom měli ujištění, že jeho ruka je stále s námi? Proč ne před nějakým těžkým úkolem, jednáním nebo zkouškou ve škole? Prosme o to, abychom otevřeli oči víry a získali jistotu, že Hospodin nás provází v každé chvíli našeho života. Vždyť jméno Immanuel znamená Bůh s námi! Pane, otevři nám oči i dnešní ráno, ať už nás dnes čeká cokoli, abychom viděli…, abychom na Tebe, Hospodine, složili svoji starost, protože ty se o nás postaráš a nedopustíš, „aby se kdy spravedlivý zhroutil“ (Ž 55,23).