Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Mk 6,49.50
Ježíš přikázal učedníkům, aby vstoupili na loď a plavili se na druhý břeh. Oni poslechli. Ale následně se dostali do velice svízelné situace, kdy si ani jako zkušení rybáři nevěděli rady. Ježíš k nim přicházel po moři. Čteme, že chtěl projít kolem nich. Učedníci se velice vyděsili, dokonce se domnívali, že je to přízrak, ale Ježíš jim řekl: Vzchopte se, to jsem já, nebojte se.
Můžeme se divit, proč si učedníci nevzpomněli na svého Mistra dřív. Proč se domnívali, že je přízrak, proč nepočítali s jeho pomocí. Můžeme se divit, proč chtěl jít Ježíš kolem nich, když jim vlastně přišel pomoci. Důležité je: Vzchopte se, nebojte se, to jsem já! Nejdříve uklidnil učedníky a potom uklidnil vítr. Jako by ten vítr byl už jen taková maličkost. O pomyslném „větru“, kdy opravdu v našich životech „fouká“, není třeba psát. Ale připomeňme si dvě věci: Zaprvé, Ježíš přichází za námi do našich těžkostí a nenechává nás v nich samotné. Někdy se může jevit, že jdeme po Boží cestě, na kterou nás vyslal, a přitom věci nejdou tak, jak bychom si představovali. Ale nebojme se, Ježíš je v tom s námi. Na druhé straně se nám ale nevnucuje, a pokud jej do naší loďky života nepřizveme, ponechá nám svobodu rozhodnutí. A zadruhé, jeho samotného a jeho řešení se bát nemusíme. Pro něho je každá, byť pro nás zapeklitá situace jednoduchá k řešení. A tak se ho nebojme, ale prosme jej o pomoc. A zřejmě zůstaneme ohromeni úžasem, jako se to stalo učedníkům. Díky, Pane, za to.