Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro.
2S 14,14
Je pravda, že jsme jako lidé smrtelní a nemůžeme s tím sami nic dělat. Bůh nám ale nabízí život, dokonce život věčný. Zdali se bude jeho nabídka týkat i nás, o tom si rozhoduje každý sám. Člověk má možnost Boží nabídku odmítnout a přát si věčnou smrt. Jinými slovy, zapudit Boha. Ale v tom případě Bůh tuto skutečnost akceptuje a Bible říká, že když člověk zapudí Boha, potom jako dopad lidského rozhodnutí Bůh zapudí člověka. On to ale nedělá rutinně, na základě akce/reakce, nedělá to ani rád, ani bezmyšlenkovitě. Dělá to pouze proto, že si to člověk přál. Ale je tady něco úžasného. Bůh dělá všechno pro to, aby toho, kterému musel vyhovět a zapudil jej, znovu získal pro život věčný, pro přijetí jeho nabídky. A tak mu opět dává novou šanci. Znovu a znovu ho oslovuje různým způsobem. A to všechno pouze proto, že Bůh nechce život odejmout. Nechce nikoho zapudit nadobro. Ve své kazatelské praxi jsem slyšel slova: „mně už není pomoci, jsem příliš hříšný, příliš hříšná“. To, že je člověk příliš hříšný, je pravda. Není ale pravda, že mu není pomoci. Bůh nechce život odejmout. Ježíš nepřišel na svět, aby ho odsoudil, ale aby ho spasil (J 3,17).
Bůh se velmi rozmýšlí nad každým člověkem a každému dává vždy novou a novou šanci, když vidí alespoň záblesk naděje. Díky, Pane, za tvoji velkorysost, za tvoji trpělivost, za tvoji touhu nezapudit. Velmi si toho vážíme, i když na tom nemáme sebemenší zásluhu.