Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno.“
Lukáš 11,2
„Pane, nauč nás modlit se!“ S touto prosbou se na Ježíše obrátil jménem všech ostatních jeden z učedníků. Mistr se nenechal dlouho prosit. Dobře věděl, jak důležitá bude správná modlitba v životě jeho následovníků.
Židé měli od babylónského zajetí jeden problém. Tak dlouho nevyslovovali jméno svého Boha, až zemřeli poslední pamětníci, kteří ještě znali jeho správné znění. Vyřešili to po svém. Než by komolili jméno, raději používali slova „adonaj“ — Pán, nebo „elohim“ — Bůh. Vyjadřovali tím svou posvátnou úctu k Hospodinovu jménu.
Možná bychom očekávali, že jim Ježíš prozradí správnou výslovnost. Ale on použije úplně jiný výraz. Vede své učedníky k tomu, aby Boha oslovovali „Otče“.
V tom výrazu se pojí úcta a důstojnost s tím nejužším vztahem a láskou. Boha se nemusím bát, protože mne miluje. Je přece mým Otcem. Na druhé straně oslovení „Otče“ vede i k respektu a úctě. Už v Desateru jsme nabádáni k tomu, abychom ctili otce a matku.
Blízký osobní vztah a současně i úctu — tyto pocity a tuto jistotu má ve mně vyvolávat každá modlitba, kterou začínám důvěrným oslovením „Otče náš“. Bůh mi není vůbec vzdálený, přestože je vládcem celého vesmíru. Má nesmírnou důstojnost a moc. Jako Stvořitel spravuje celý vesmír, ale současně má čas na to, aby se zajímal o vše, co prožívám.
Bůh chce být mým Otcem a ptá se mne: „Chceš?“ Má odpověď zní: „Ano! Chci.“
