Doba, po kterou jsme putovali z Kádeš-barneje, až jsme překročili potok Zered, činila třicet osm let, dokud z tábora nevyhynulo do jednoho celé pokolení bojovníků, jak jim přísahal Hospodin. Dt 2,14
Jedinými zprávami o životě Izraelců na poušti jsou záznamy o jejich vzpourách proti Hospodinu. Svým povstáním v Kádeši dali najevo, že zavrhují Boha, a Bůh tedy načas zavrhl je.
Putování po poušti nebylo jen trestem pro ty, kteří se bouřili a reptali, ale bylo také tvrdým výcvikem pro další generace, kterým se připravovaly pro vstup do zaslíbené země. Mojžíš o tom řekl: „Hospodin, tvůj Bůh, tě vychovával, jako vychovává muž svého syna…, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,5.2.3).
V Kádeši zemřela Mirjam a tam byla i pochována. Od chvíle radosti, kterou prožili na březích Rudého moře, když zpěvem a tancem oslavovali Hospodinovo vítězství, po hroby v poušti, kterými ukončili své celoživotní putování – takový byl úděl početného zástupu, který vytáhl plný velkých nadějí z Egypta. Hřích odtrhl od jejich rtů pohár požehnání. Poučí se z toho budoucí pokolení? (PP 302–304; PP 406–410)
Všemohoucí Pane, i když si to nechceme připustit, jsme jako Izraelci. Jsme nepoučitelní. Prosím, smiluj se nad námi.
