Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben.
L 16,19–22
V tomto podobenství se Pán Ježíš dotkl názoru, který byl tehdy mezi lidmi rozšířený. Mnozí z jeho posluchačů se domnívali, že mezi smrtí a vzkříšením člověk o sobě ví. Spasitel znal jejich názory a použil jejich předsudky ve svém podobenství, aby jim mohl vštípit důležité pravdy. Postavil před své posluchače zrcadlo, ve kterém mohli poznat sami sebe a svůj pravý vztah k Bohu. Použil tehdy běžného názoru, aby objasnil myšlenku, kterou chtěl zvlášť zdůraznit – Bůh neposuzuje žádného člověka podle majetku. Každý, kdo zneužije těchto darů, bude na tom hůře než nejchudší a nejubožejší člověk, který však miluje Boha a věří v něho. Boháč mohl ze svého nadbytku zmírnit utrpení chudáka, ale bránilo mu v tom sobectví.
Ježíš Kristus upozorňuje, že přijde doba, kdy se jejich postavení obrátí. Lidé, kteří jsou chudí na statky tohoto světa, ale důvěřují Bohu a jsou trpěliví v utrpení, budou jednoho dne vyvýšeni nad ty, kteří nyní sice ve světě zastávají nejvyšší možná postavení, avšak svůj život nepodřídili Bohu.
Nikdo si nemůže vzít do Božího království peníze, nebude jich tam ostatně ani třeba. Avšak dobré skutky vykonané pro záchranu lidí pro Krista nás předcházejí do nebeských příbytků. (PM 130–135; COL 260–266)
Všemohoucí Pane, děkujeme, že nám nastavuješ zrcadlo, abychom poznali, jací jsme.
