Když ještě mluvil, přišel kdosi z domu představeného synagógy a řekl: „Tvá dcera je mrtva, už Mistra neobtěžuj.“ Ježíš to uslyšel a řekl: „Neboj se, jen věř a bude zachráněna.“
Lukáš 8,49.50
Jairos, představený synagogy, už musel být nervózní. Jeho malá dcera doma umírá, a Ježíš se zdržuje zjišťováním toho, kdo se ho dotkl. „Copak mu nedochází,“ říká si v duchu otec dívky, „že jde o čas? Moje malá potřebuje pomoc co nejrychleji!“
A pak, když se konečně znovu vydávají na cestu, uvidí svého sluhu a hned je mu jasné, že už je pozdě. Ještě před chvílí věřil, že Ježíš může jeho dceru zachránit. Obrátil se na něj s prosbou o pomoc, přestože tím riskoval, že přijde o přízeň nadřízených. Pro svou dceru by udělal cokoliv. Jenže teď se všechny jeho naděje rozplynuly jako pára nad hrncem. To je konec.
Jenomže Ježíš, který ho drží za ruku, říká něco jiného. Nevypadá vůbec překvapeně. Jako by s takovým průběhem počítal. Říká něco, co nemá logiku. Dívka je mrtvá, ale on mu tvrdí, že to ještě není konec. Slibuje, že dceru zachrání.
Ježíš to říká s takovou jistotou, že mu Jairos uvěří a jde s ním dál. Nemá žádnou představu o tom, co se bude dít, přesto tomu muži, kterého mnozí považují za Mesiáše, důvěřuje. Neví, co bude dál, ale najednou má ve svém nitru pokoj. Vždyť jestli tu ženu zbavil jeden dotek dvanáctiletého krvácení, proč by Ježíš jeho malé nemohl vrátit život? V jeho nitru je zase naděje.
S Ježíšem nemusím vzdávat svůj boj, přestože z hlediska lidských možností už není šance na vítězství. Tam, kde mé lidské omezené možnosti končí, má Ježíš stále co nabídnout.
