On mu řekl: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“
Lukáš 15,31
Závěr Ježíšova podobenství o marnotratném synu je smutný. Při jeho čtení zjišťujeme, že ztraceni můžeme být i doma, pokud si nevážíme toho, co máme. To byl případ staršího syna. Jako prvorozený dostal od otce dvakrát tolik co jeho mladší bratr, ale jemu se to zdálo málo.
Pamatuji, jak jsem nad jednáním toho staršího syna kroutil hlavou. Jenže když jsem se pak sám dostal do situace, kdy jsem měl pocit křivdy, zlobil jsem se stejně jako on.
Tato zloba hrozí všem křesťanům, kteří přestanou věřit tomu, že jsou spaseni z milosti a že věčný život je vlastně dar. Podobně jako farizeové a zákoníci uvěří tomu, že si mohou nebe zasloužit svým vzorným životem.
Jenže jakmile uvěřím tomuto bludu, začnu se okamžitě porovnávat s jinými lidmi, a pokud najdu někoho, kdo je na tom hůře než já, tak se do něj začnu navážet stejně jako starší bratr do toho mladšího.
Otec v Ježíšově příběhu přirovnává návrat ztraceného syna k novému narození. Snaží se staršímu synovi ukázat, že „vzkříšení“ jeho bratra, ať byl dřív jakkoli hluboko, považuje za důvod k pořádné oslavě.
Ježíš nechává příběh záměrně otevřený. Neříká, jak dopadl starší syn, zda se naučil radovat z toho, co má u svého otce, nebo zda odešel z domova. Jedno je ale jisté — tak, jako otec přijal mladšího syna, je připravený přijmout i toho staršího.
