Na skále — to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyšeli; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.
Lukáš 8,13
Největším nepřítelem naší záchrany je podle Ježíše ďábel. Jenže není možné na něj svádět vše. V podobenství se hovoří o zrnu na skále, které rychle vzejde, ale pak zaschne, protože jeho kořeny nemají dost vláhy.
Je to obraz lidí, kteří, když se setkají s Ježíšovým učením, prožívají nadšení a emotivně přijímají vše, co slyší. Moc nad tím ale nepřemýšlejí, protože svou víru považují za skvělou zábavu a věří, že jejich další život bude jedna velká show.
Tyto lidi při čtení Bible zajímají nejvíc zázraky a záhady. Láká je to, co působí na jejich emotivní složku a co jim přináší příjemné pocity. Velice rádi vyprávějí o neskutečných zážitcích, které při tom všem prožívají. Skoro jako by se svou vírou a tím, co jim přináší, chlubili. Nová víra jim umožňuje, aby byli středem pozornosti, a o to jim vlastně jde.
Jenže když se pak stane, že Bůh neudělá to, zač ho prosí, zahořknou a jejich víra „zvadne“ ještě rychleji, než „vyklíčila“. Zapomněli totiž na to, že spiritualita musí být vyvážená. Vedle emocí musí obsahovat i rozumovou složku, která tvoří kořenový systém, jenž vše zavlažuje a zásobuje živinami.
Vzpomínám si na lidi, na které se tento Ježíšův popis hodí. Někteří z nich v mém společenství zazářili jako komety a pak se zase vytratili. Doplatili na to, že si víru spletli se zábavou. Víra potřebuje emoce. Bez nich je studená. Potřebuje ale i rozum, protože bez něj je víra nevyvážená, a proto brzy i mrtvá.
