Ježíš svolal svých Dvanáct a dal jim sílu a moc vyhánět všechny démony a léčit nemoci.
Lukáš 16,1
Nastoupil jsem tehdy do svého prvního zaměstnání. Vedoucí mi zadal úkol, který nikdo nechtěl, a navíc mi na projekt, který byl původně plánován na tři týdny, dal jen čtyři dny. Když jsem se ho ptal, jak to mám zvládnout, odsekl: „To je tvůj problém!“
Lukáš píše, že Ježíš jedná jinak. Jakmile povolal „svých Dvanáct“, dal jim k úkolům i náležitou výbavu. Dostali vše, co potřebovali, aby mohli úspěšně splnit to, čím je pověřil.
Těch dvanáct učedníků, to nebyli žádní znalci Zákona, nejednalo se ani o špičkové manažery nebo vůdce. Šlo o rybáře, celníka a další obyčejné lidi. Nevím, zda by si je dnes vybral nějaký politik mezi své poradce.
Ježíš ale věděl, co dělá. I když Jidáš nakonec zradil a učedníci k sobě jako náhradu za něj vybrali Matěje, těch „Dvanáct“, mezi které Ježíš později povolal apoštola Pavla, dokázalo během několika let rozšířit křesťanství a jeho učení o naději po celé Římské říši i za její hranice. I když se zpočátku báli, že nedokážou naplnit svěřený úkol, dějiny nás učí, že byli daleko úspěšnější, než si zpočátku mysleli.
Ze zkušenosti vím, že dělám-li něco bez Božího pověření, končí to často tím, že z toho nakonec nemám žádné zvláštní příjemné pocity nebo radost. Jakmile mne ale něčím pověří Ježíš, tak i když mám zpočátku obavy, nakonec mi úkol i jeho splnění přinese radost a navíc i jistotu, že můj život má smysl.
Proč tomu tak je? Protože i mne Ježíš vybaví vším, co potřebuji ke splnění svěřeného úkolu. Dá mi schopnosti i svou moc, která je zárukou mého úspěchu.
