Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte…“
Lukáš 17,22
V životě každého křesťana se střídají dny, kdy Boha vnímáme téměř hmatatelně, s obdobím, kdy máme naopak pocit, že na nás Stvořitel zapomněl. Starozákonní prorok Abakuk začíná svou knihu slovy: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš“ (Abk 1,2).
Podobné pocity měl Jób, který přišel o všechen majetek, pak o své děti a nakonec i o zdraví. Nerozuměl tomu, přesto se dál drží své víry, protože jen s Bohem mu i v těchto tragédiích zůstával smysl života. Věřil, že i kdyby nakonec zemřel, tak se jednou Stvořitel postaví nad jeho prachem a povolá ho k novému, tentokrát už věčnému životu v nebeském království.
Učedníci Ježíše Krista prožívali období, v němž se mohli denně radovat z přítomnosti svého Stvořitele. Ježíš jim ale říká, že to tak nebude stále. Brzy přijdou dny, kdy jejich Mistr odejde zpět ke svému nebeskému Otci a oni se budou cítit jako sirotci, kteří se najednou ocitli v osamění.
Nebojme se toho, když „nevidíme Boha“ a máme pocit, že ani necítíme žádný projev jeho lásky. Ježíš nás dopředu varuje, že nás takové časy potkají. Je to součást zkoušky, kterou požaduje ďábel. Ten přichází k Bohu a tvrdí, že svému Stvořiteli sloužíme jen proto, že se díky tomu máme lépe než ostatní.
Pokud vydržím, prožiji stejnou zkušenost jako Jób, který na konci zkoušky prohlásil: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“ (Jb 42,5).
