Elífaz (můj Bůh je čisté zlato)
Jeden z přátel, kteří navštívili Jóba, když ho postihlo neštěstí. Jóbův příběh se odehrává v období patriarchů.
Jób 2,11 –13 a kapitoly 4, 5, 15 a 22
Elífaz je jedním z Jóbových přátel, kteří k němu přijeli z velké dálky. První z nich, Elífaz z Témanu, je pravděpodobně Edomita. Nemáme žádnou zprávu o tom, jak se Jób a Elífaz stali přáteli.
Když se Elífaz dozvěděl o velkém neštěstí, které Jóba postihlo, spolu s dalšími dvěma přáteli se rozhodli, že ho navštíví. Celý týden mlčky seděli tváří v tvář Jóbovu utrpení. Potom Elífaz jako první přeruší mlčení. Ve třech rozpravách se snaží vysvětlit, proč Jóba postihlo takové utrpení. Odvolává se přitom na zvláštní zážitek, který měl a který mu objasnil, co je hlavní příčinou Jóbova neštěstí (Jb 4,12 –21). Čím více mluví, tím jsou jeho argumenty ostřejší. Ve svých úvahách je velmi dogmatický. Cítí, že má právo sdělit svůj názor, vždyť mu to Bůh zjevil! Říká: Když nás postihne jakákoli tragédie, je to přímý důsledek toho, že jsme udělali něco zlého.
Elífaz není první člověk, který takto uvažoval (a uvažuje). Je pravda, že mezi hříchem a utrpením, které člověk musí snášet, je určitá souvislost. Nejde však o takto přímou souvislost, jak tvrdí Elífaz. V Elífazově přístupu je ještě jeden problém. Když lidi zasáhne bolest a utrpení, nepotřebují poslouchat dogmatické teorie. Potřebují cítit lásku a útěchu. V této oblasti však Elífaz nemá co nabídnout.
Pane, děkuji Ti, že jsi velký Těšitel.
Nauč mě, jak lidi v nouzi potěšovat, ne je soudit.
