Když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha… Událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka. Ez 1,1–3
Ezechiel, smutný exilový prorok v zemi Kaldejců, dostal vidění, které jej poučilo o víře v mocného Boha Izraelců. Přemožen majestátností tohoto zjevení padl na tvář. Dostal příkaz vstát a slyšel Hospodinovo slovo. Poté přijal varovné poselství pro Izrael.
Toto vidění dostal Ezechiel ve chvíli, kdy jeho mysl naplňovaly pochmurné předtuchy. Zemi svých otců viděl zpustošenou. Město, kdysi plné lidí, bylo prázdné. Zmlkly v něm hlasy chvalozpěvů a radosti. Prorok se cítil osaměle v cizí zemi, kde svrchovaně vládla nespoutaná ctižádost a divošská krutost. To, co viděl a slyšel o lidské tyranii a zlobě, v něm vzbuzovalo takovou tíseň, že dnem i nocí trpce naříkal. Obdivuhodné symboly, které viděl na břehu řeky Kebaru, mu však zjevovaly vševládnoucí moc převyšující všechny pozemské vládce. Nad pyšnými a ukrutnými králi Asýrie a Babylonu trůnil Bůh milosrdenství a pravdy. (5T 749–754)
Náš Pane, děkujeme za ujištění, že Ty jsi svrchovaný Vládce celého světa i pozemských dějin.
