Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl. Pán mu na to řekl: „Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř?“
Lukáš 11,38–40
Ježíš tehdy usedl za stůl na hostině u jednoho z farizeů. Minul bez povšimnutí umyvadlo, ve kterém si všichni ostatní namočili své ruce. Nešlo jim přitom ani tak o hygienu, spíš tím dávali veřejně najevo, že ctí staré tradice otců.
Proč Ježíš provokuje? Copak by ho ubylo, kdyby také smočil své ruce ve vodě, která byla připravena? Když vidí údiv ve tváři svého hostitele, vysloví něco, co zní spíš jako výtka než omluva. Chce je totiž přivést k tomu, aby uvažovali nad tím, jaký smysl má, když děláme věci jen kvůli druhým.
A ještě něco. Říká, že to, co vidíme, nemusí být nutně to nejdůležitější. Pokud by mi někdo podal čaj v hrníčku, který by byl zvenčí nádherně vyleštěný, ale uvnitř by byla třeba plíseň, určitě bych se z něho nenapil.
Podobné je to i s člověkem. Pokud navenek vypadáme jako dobří, ale uvnitř jsme plní zla a nemáme chuť s tím něco dělat, dopadneme špatně. Lidi možná oklameme, ale Boha ne — on vidí i do našeho nitra, takže naše krásná fasáda ho neoslní.
Pokud si uvědomím, kolik zla a špíny mám ve svém nitru, mohu se obrátit na Ježíše a on mi pomůže s úklidem. Pro něj totiž není důležitější má fasáda než charakter. Nebojí se tmy v mém nitru. Chce do té temnoty vstoupit a prozářit ji svým nebeským světlem. Dobro se v mém srdci trvale usídlí, jen když bude motivováno jeho láskou, a to bych si přál.
