Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: „Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?“ On mu odpověděl: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.“
L 13,6–9
Fíkovník v Hospodinově vinici představuje pokolení, ke kterému přišel Spasitel. Kristovi současníci vystavovali svou zbožnost na odiv ještě více než jejich předkové. Ještě méně se však v jejich životě projevovaly dary Ducha svatého.
Bůh hledal prostřednictvím Ježíše Krista ovoce, ale nenašel žádné. Izrael jen znehodnocoval zemi. Sama jeho existence se stala kletbou, protože zabíral místo úrodným stromům. Olupoval svět o požehnání, která Bůh chtěl světu udělovat. Nebyli jen neužiteční, ale stali se dokonce velkou překážkou. Jejich náboženství místo záchrany přinášelo zkázu.
Tato varování znějí od doby Ježíše Krista až po naše dny. Nejsi i ty lhostejný, neúrodný strom v Boží zahradě? Nebudou tato slova odsouzení platit i tobě? Srdce, které neodpovídá na Boží působení, se dále zatvrzuje, až se nakonec úplně uzavře vlivu Ducha svatého. (PM 108–110; COL 214–218)
Pane, přiznáváme, že často jsme bez ovoce. Změň, prosím, naše srdce.
