Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové Abraham a Izák, Bůh, Pastýř, který mě vodí od počátku až dodnes, Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil, ať požehná těm chlapcům. Gn 48,15.16
Jákob zhřešil a velmi za to trpěl. Mnoho let útrap, dřiny a bolesti bylo mu údělem ode dne, kdy pro svůj velký hřích musel uprchnout ze stanu svého otce. Stal se uprchlíkem bez domova, odloučen od své matky, kterou už nikdy živou nespatřil. Sedm let pracoval za tu, kterou miloval, a nakonec byl hanebně podveden. Dvacet let se dřel ve službách chamtivého a hrabivého příbuzného. Dožil se bohatství a viděl dorůstat své syny; avšak málo radosti zažil ve svárlivé a rozdělené domácnosti. Soužil se pro hanbu své dcery, pro pomstu jejích bratrů, pro smrt Ráchelinu, pro nepřirozené provinění Rubenovo, pro hřích Judův, pro krutou zlobu a zášť proti Josefovi. Jak dlouhé řady špatností musel být svědkem! Stále znovu viděl, jak jeho synové opakují hříchy, jichž se sám dopustil. Ať však už byla zkouška sebetrpčí, splnila své poslání. Těžké údery přinesly „ovoce pokoje a spravedlnost“ (Žd 12,11).
Bůh byl vždy jeho ochranou a oporou. Nestěžoval si na zlé dny, které v minulosti prožil. Nevzpomínal na prožité zkoušky a utrpení jako na něco, co bylo „proti němu“. Připomínal si jen milost, lásku a Boží milosrdenství, které ho provázely celým jeho dlouhým životem. Odpustil všem a miloval je až do konce. (PP 167–170; PP 234–237)
Milostivý Bože, pomoz nám nežít v minulosti a nezmiňovat jen to špatné, ale vidět hlavně Tvé milosrdenství a vedení.
