Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ti, kteří s ním byli u stolu, si začali říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“ A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“
Lukáš 7,48–50
Ježíš nehledí na to, co si myslí „farizeové“, o kterých později prohlásí, že jsou pokrytci. Všímá si ženy, která přišla s touhou po smazání své hříšné minulosti. Podle toho, co si o ní myslí Šimon hostící Ježíše, to asi nebyly jen nějaké drobnosti.
Žena potírá Ježíšovy nohy vzácnou mastí. Dobře ví, co si o ní všichni myslí, ale nebrání se. Uvědomuje si, jak si tím, co dělala, zkomplikovala život. Proto nyní leží Ježíši u nohou a touží po tom, aby jí dal novou šanci.
Velkých hříšníků bylo na hostině mnohem víc, jenže oni místo své minulosti raději řeší tu její. Jsou pohoršeni tím, že se vůbec odvážila vstoupit, ale ještě víc tím, jak na ni Ježíš reaguje. Jeho slova o odpuštění považují za rouhání.
Žena u Ježíšových nohou vůbec neřeší, zda má Ježíš právo odpouštět hříchy. Vždyť jí splnil její největší sen. Může začít znovu. Může se opět postavit před svého Tvůrce s nadějí, že ji přijímá a zve do svého nebeského království.
Na jedné straně Šimon a další „svatí“, na druhé straně hříšná žena. Zatímco farizeové odcházejí domů s nepokojem a hněvem, žena cítí, jak se v jejím nitru rozlévá Ježíšův pokoj. I když „přišla“ o drahocenný parfém, vůbec té ztráty nelituje. Pokoj v srdci je pro ni mnohem cennější než parfém, který pak ještě dlouho voněl všude, kudy Ježíš procházel.
Odpuštění a pokoj Ježíš nabízí i mně. Nespekuluji o tom, zda na to má právo, a raději od něj obojí hned přijímám.
