Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech.
Lukáš 12,2.3
Občas se dostáváme do situací, kdy musíme něco tajit, protože pravda by mohla ohrozit někoho jiného. V době 2. světové války to bylo třeba ukrývání Židů, v minulém režimu například chránění zakázaných knih. Na tohle „tajení“ ale Ježíš nemíří.
Ježíš hovoří ke svým následovníkům a varuje je před tím, co mohli vidět u svých duchovních vůdců. Navenek se tvářili jako dokonalí a svatí, ale mnohdy byli hříšnější než ti, kterým kázali. Ježíš je při jiné příležitosti přirovnává k hrobům, které sice navenek září krásnou bílou barvou a vypadají čistě, ale uvnitř je jen tma a smrt.
Toto nebezpečí hrozí i nám. Každý máme něco, co rádi skrýváme, a bojíme se odhalení, což je normální. Tváříme se, jako by bylo vše v pořádku, a lidé nám to často baští. Horší je, pokud si myslíme, že stejně ošálíme i našeho Tvůrce.
Bible hovoří o tom, že jednou nastane „soudný den“. Bude to okamžik pravdy. Na tomto Božím soudu obstojí jen ti, kteří se svými pády a prohrami přišli za Ježíšem. Stvořitel nám totiž může odpustit jen ty hříchy, které si nejprve sami přiznáme a pak je vyznáme i před ním a prosíme o jejich odpuštění.
Pokud si hraji na něco, co nejsem, stávám se pokrytcem. Pravda jednou stejně vyplave na povrch a celý vesmír uvidí, jaký jsem ve skutečnosti. Pokrytecké maskování vlastního hříchu je jen zbytečnou ztrátou času i energie, je cestou k věčné smrti.
