Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.
Jan 11‚41
Když se někteří lidé modlí, jejich spojení s Bohem se zdá být tak hluboké, že to vypadá, jako by se k nim přiblížilo celé nebe. Můj tchán byl jedním z takových lidí. Jeho modlitby s upřímnou dětskou vírou se zdály být tak účinné, že když měl někdo v rodině naléhavý problém, okamžitě ho prosil o modlitby. Věřím, že všichni máme v modlitbě přímý přístup k Bohu a že nepotřebujeme prostředníky. Přesto si někteří „modlitební bojovníci“ osvojili styl přímluvné modlitby, který Bůh respektuje, na který odpovídá a který se mu líbí.
Ježíš se modlil vždy a za různých okolností. Modlil se s díkůvzdáním (Mt 11‚25), modlil se, aby se stala Otcova vůle (Mk 14‚36), modlil se za konkrétní lidi (L 22‚31.32) a modlil se, když odevzdával svého ducha do Božích rukou (L 23‚46). Ježíš se modlil ke svému Otci s jedinečnou důvěrností. Existuje však jedna Ježíšova modlitba, která mě velice zasáhla. Je to veřejná modlitba za ty, kteří byli přítomni při Lazarově vzkříšení.
„Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: ‚Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal“ (J 11‚41.42). Ježíš nežádá o moc ani se nemodlí za to, aby Bůh vyslyšel jeho prosbu o vzkříšení. Předem děkuje svému Otci, že jeho žádost již byla vyslyšena (v. 42). Ježíš věděl, že jeho Otec ho vždy vyslyší. Tentokrát se Ježíš modlí, aby v něj uvěřili svědkové tohoto vrcholného znamení, aby pochopili, že ho poslal Otec. Židé měli Písmo, zákon, sobotu i pravidla stravování, která dodržovali. Nevěřili ale, že Bůh poslal Ježíše jako Mesiáše. Za co by se Ježíš modlil, kdybychom byli jeho posluchači my? Možná abychom uvěřili, že jeho oběť byla více než dostatečná, a žili tak beze strachu z budoucnosti. Možná za to, abychom plně spočinuli v jeho spásném díle, naplněni radostí ze spasení a jistotou jeho konečného vítězství. V Ježíšově jménu: Amen!
