Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“
Marek 9‚24
Když jsem byla malá, teta mi darovala panenku. Nebyla to ale obyčejná panenka – pohybovala očima, pila z lahve a uměla spoustu dalších báječných věcí. O takové sní každá holčička. Úplně jsem se do ní zamilovala. Jednou se ale mechanismus poškodil a já běžela za rodiči celá bez sebe, abych jim tu nešťastnou novinu zvěstovala. Řekli mi, že ji budou operovat, ale že během „operace“ nesmím do pokoje. Věřila jsem, že mi rodiče panenku „uzdraví“, ale přesto jsem byla tak nervózní, že mi při čekání naskočila na kůži vyrážka!
Když jde o naše milované děti v reálném životě, někdy se zdá, že nás naše víra zklamala. Přemýšlíme, zda je Bůh schopen uzdravit jejich těla i duše. Možná nás v minulosti někdo zklamal a my nyní váháme, zda můžeme své děti odevzdat s důvěrou našemu Otci. Právě to se stalo otci s dítětem posedlým démonem. Když Ježíš a jeho tři učedníci sestoupili z hory proměnění, našli ostatní učedníky se zástupem (Mk 9‚14). Ježíš se jich zeptal: „Oč se s nimi přete?“ (v. 16). Jeden otec vysvětlil, že přivedl svého syna k učedníkům, aby ho uzdravili. Měl totiž „zlého ducha, a nemohl mluvit“ (v. 17). Učedníci ho však uzdravit nedokázali. Otec s velkou úzkostí vyprávěl, jak tento duch trápí jeho syna už od dětství. Ježíš na chvíli nechal zlého ducha projevit svou moc, aby zdůraznil velikost zázraku, který se chystal vykonat. Otec chlapce Ježíši řekl: „Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám“ (v. 22). „Ježíš mu řekl: ‚Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří‘“ (v. 23). V tu chvíli si otec uvědomil, že i když věří, zároveň mu víra chybí, a zvolal: „Věřím, pomoz mé nedověře“ (v. 24). Ježíš duchu přikázal, aby vyšel ven. Když v něj věříme, dají se do pohybu nepředstavitelné Boží síly a nic pro něj není nemožné! Mimochodem, moji rodiče mi rozbitou panenku opravili. Ve skutečném životě je Bůh více než schopný zachránit a uzdravit naše blízké. Věřte! Odevzdejte mu své blízké a důvěřujte jeho schopnosti je zachránit!
