Řekl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království…“
Lukáš 11,2 (ČSP)
Hned v úvodu vzorové modlitby, kterou učí Ježíš své učedníky, obrací jejich pozornost vzhůru. Chce, aby si uvědomili, že když se modlí, oslovují bytost, která nemá svůj původ na planetě Zemi, ale „v nebesích“, někde ve vesmíru.
Jako by tím chtěl říci, že nikomu na naší planetě nemáme dávat místo, které náleží jen Stvořiteli. Sám o Bohu vždy hovoří jako o svém Otci, se kterým se radí o všem, co dělá, a také vše dělá s jeho souhlasem a v jeho moci.
Matouš zaznamenal Ježíšův příkaz, který od středověku nerespektuje většina křesťanů: „A nikomu na zemi nedávejte jméno ,Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský“ (Mt 23,9). Každý z nás máme svého biologického otce, kterého máme podle přikázání „ctít“, stejně jako svou matku.
Je tu ale ještě jeden Otec. Stvořil nás, dal nám život a také nám nabízí možnost získat darem občanství v jeho nebeském království. Ježíš to říká jasně a srozumitelně. Ve „světě víry“ máme jméno „Otec“ vztahovat jen na Boha. Pokud takto v oblasti víry říkáme někomu jinému než Bohu, jednáme v přímém rozporu s jeho učením.
Je jedno, zda „zbožňuji“ své dítě, kněze nebo slavného umělce. Klaním-li se někomu, kdo má svůj původ na zemi, čeká mne zklamání a často i bolestivé vystřízlivění z omylu.
Pokud při modlitbě hovořím se svým nebeským Otcem, pak si připomínám, že jen on je zárukou mé věčnosti i mého pozemského štěstí. Protože jen on je skutečně neomylný.
