Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“
Lukáš 18,11.12
Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. To platí i u modlitby. Do chrámu vstoupili dva muži — jeden byl přesvědčen o tom, že je zbožný, druhý si uvědomoval, že je velký hříšník.
Ježíš se zaměří nejdříve na farizea. Byl to vzorný muž, příkladný věřící, takže to všem připadá jako logické a správné. Posluchači v zástupu okolo Ježíše očekávají, že nejdříve uslyší chválu na adresu farizea a pak jim bude celník představen jako odstrašující příklad — vždyť je to kolaborant.
Všichni jsou přesvědčeni, že dobře vědí, jak bude příběh pokračovat. Ale vše je najednou úplně naruby. Ježíš je překvapí tím, že farizea nepochválí — to tento pyšný muž zvládne sám.
Farizeus se setkává s Hospodinem, ale místo toho, aby opěvoval svatost a dokonalost svého Stvořitele, tak se raději klaní sám sobě. Připomíná všechny své ctnosti a pak se zaměří na celníka, toho ubožáka, který byl tak drzý, že si dovolil vstoupit do chrámu ve stejné době jako on.
Většinou se lidé během modlitby klanějí Bohu. Děkují mu za vše dobré a také se na něj obracejí s nějakou prosbou. Můžeme prosit o zdraví, odpuštění anebo třeba o požehnání a ochranu. Tento muž ale neprosí o nic. Jen se chlubí vlastní dokonalostí a svatostí. A tak, protože nic nechce, ani nic nedostává.
