Ježíš řekl: „Kdo se mne to dotkl?“ Když všichni zapírali, řekl Petr a ti, kdo byli s ním: „Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe!“
Lukáš 8,45
Stačil jeden dotek a žena, kterou dvanáct let trápilo neustálé krvácení, byla najednou zdravá. Umím si představit, jak ji zaplavila vlna radosti a vděčnosti. V duchu volala: „Konečně jsem zdravá! Bože, jak já ti děkuji. Jsi úžasný!“
Chtěla se potichu vytratit, když vtom se Ježíš zastavil, rozhlédl se kolem sebe a pak se zeptal, kdo se ho dotkl. V té chvíli strnula. Co když Ježíš její čin vyhodnotí jako krádež? Na Petrovy námitky, že se na něj tlačí davy, Ježíš odpoví: „Někdo se mne dotkl. Poznal jsem, že ze mne vyšla síla“ (L 8,46).
Žena ještě chvíli čeká, ale pak, když „viděla, že se to neutají, přišla chvějíc se, padla mu k nohám a přede všemi lidmi vypověděla, proč se ho dotkla a jak hned byla uzdravena“ (L 8,47).
Přemýšlím nad tím, zda to od Ježíše nebylo zbytečné. Vždyť on věděl, kdo se ho dotkl. Tak proč to musel roztrubovat? Určitě mu nešlo o slávu. Vždyť uzdravené většinou prosí, aby o tom, co se jim stalo, raději pomlčeli. Tak proč je to teď jinak?
Napadá mne jen jedno vysvětlení. Žena by možná brzy začala pochybovat o tom, zda to byl skutečně zázrak. Možná by došla k tomu, že šlo o náhodu, a měla by pak strach, že se nemoc vrátí. A obavou vyvolaný stres by tu nemoc znovu nastartoval.
Ježíš chce, aby měla jistotu, že garantem jejího zdraví není náhoda, ale Stvořitel. Chce, aby věděla, že je zdravá jen proto, že z Ježíše vyšla stejná moc jako při stvoření.
