Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.
1Pt 5,7
Při uvažování nad Izraelci se mnozí diví jejich nedostatku víry a jejich reptání. Domnívají se, že sami by nebyli tak nevděční. Je-li však jejich víra podrobena sebemenší zkoušce, neprojeví více víry a trpělivosti než tehdejší Izraelci. Ocitnou-li se v úzkých, reptají, že je Bůh chce zkoušet. Třebaže je postaráno o jejich současné potřeby, nejsou mnozí ochotni svěřit Bohu svou budoucnost a žijí ve stálých obavách, aby neupadli do bídy a aby jejich děti netrpěly. Mnozí žijí ve stálém očekávání zla a zveličují obtíže natolik, že pak nevidí přemnohá požehnání, za která by měli být vděčni. Překážky, s nimiž se setkávají, by je měly vést k tomu, aby hledali pomoc u Boha, jediného zdroje síly; místo toho je však od Boha odvádějí, protože v nich vzbuzují neklid a rozmrzelost.
Ježíš zve usoužené a ztrápené: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28). U Boha najdeme odpočinek a klid. Místo reptání a nářků mělo by nám vycházet ze srdce: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ (Ž 103,2). (PP 211; PP 293.294)
Má duše, dobrořeč Hospodinu a nezapomeň na žádné jeho dobrodiní.
