Obrátili se na otce, jaké mu chce dát jméno. On požádal o tabulku a napsal na ni: Jeho jméno je Jan. A všichni se tomu divili. Ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha.
Lukáš 1,62–64
Zachariáš prožíval zvláštní čas. Už devět měsíců mohl se svou ženou sledovat, jak v jejím lůně roste jejich syn. Blížila se chvíle, kdy Bůh naplní svůj slib, který mu dal prostřednictvím anděla. Rád by chválil Boha, ale nemohl. Jeho nedůvěra, kterou projevil před andělem, způsobila jeho dočasnou němotu.
Syn se konečně narodil. Sousedé se radují spolu s nimi. Osmý den, den obřízky, je také chvílí, kdy synové dostávají jméno. Všichni očekávají, že Alžběta dá malému synkovi jméno po jeho otci. Ona ale trvá na tom, že se bude jmenovat Jan.
Všichni se zvědavě obracejí na Zachariáše, který napíše, že i on si přeje, aby se jejich syn jmenoval Jan. Jakmile dopíše poslední písmeno této zprávy, jeho jazyk se najednou rozváže a on může zase mluvit.
Z jeho úst, která byla tak dlouho němá, se najednou line chvála. Zachariáš oslavuje Hospodina. Hlasitě mu vyjadřuje svou vděčnost. Za syna i za to, že mu odpustil nedostatek víry v jeho zaslíbení. Všichni přítomní se pak spontánně přidávají k jeho radosti a štěstí. Společná chvála se rozléhá široko daleko.
Přemýšlím nad tím, jaká by byla má první slova, kdybych byl v podobné situaci jako on. Mnozí lidé Bohu spílají vždy, když není po jejich. Jak jsem na tom já?
Nechci čekat, až prožiji to, co Zachariáš. Začnu s chválou Tvůrce hned teď. Nakonec — k tomu byla má ústa stvořena.
