Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Lukáš 18,14
Dva muži, kteří se modlili v chrámě, odcházejí domů. Jeden z nich odchází spokojen s tím, jak se mohl na posvátném místě pochlubit Bohu svou výjimečností a svatostí. Jde domů a vůbec netuší, že Bůh vidí jeho život úplně jinak. Jeho samolibost mu bere schopnost sebereflexe.
Modlil se v přítomnosti Boha, ale místo Boží dokonalosti vnímal jen tu svou. Pokud by se podíval na Stvořitele, pak by jeho ústa mluvila jinak.
Celník v chrámě vnímal přítomnost Hospodina. Boží sláva ho tak ochromila, že dokázal jen prosit: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ (L 18,14). Uvědomuje si svou hříšnost a touží po tom, aby mu Bůh odpustil. Už nechce žít jako doposud a doufá, že ho Stvořitel zbaví tíhy minulosti.
Oba dva odcházejí domů. Farizeus odchází stejně samolibý, jako přišel. Nic nechtěl, a proto ani nic nedostává. Jednou, až přijde den Božího soudu, bude „ponížen“.
Celník odchází ospravedlněn. Bůh mu dovolil, aby svou minulost a své hříchy nechal v chrámě. Jednou, až nastane okamžik posledního soudu, bude „povýšen“. Bůh ho přijme do svého království a dá mu výsadu věčného života.
Bůh v tomto příběhu oběma plní jejich přání. Jeden nic nechce, a tak nic nedostává. Druhý se raduje z odpuštění. Bůh nám spasení nenutí. Milost nabízí všem, ala dostanou ji jen ti, kdo po ní touží, protože si uvědomují svůj skutečný stav.
