A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
Lukáš 11,4
Asi každý z nás touží po tom, aby mu bylo odpuštěno. Trochu jiné to může být, když jsme my na místě toho, kdo má odpustit. To se nám většinou nechce a máme k tomu spoustu argumentů.
Ježíš nás ale ve své modlitbě učí, že máme odpouštět, protože nebeský Otec odpouští nám. Z jeho slov se na první pohled může zdát, že nám Bůh odpouští úměrně tomu, jak my odpouštíme těm, kdo nám ublížili.
Stačí ale na chvíli použít selský rozum, abychom zjistili, že tak to není. Kdyby Stvořitel čekal se svým odpuštěním na to, až my odpustíme všem, kteří nám nějak ublížili a zranili nás, asi bychom se jeho odpuštění nikdy nedočkali.
Modlitba „Otče náš“ mne učí přemýšlet nad velikou Boží milostí a láskou. On mi odpouští a navíc učí odpouštět i mne. Odpuštění totiž z mého nitra vyhání zášť, hněv, zlost i chuť se pomstít. Jakmile odpustím, naplní mé nitro pokoj a klid.
Ježíš mne učí odpustit i těm, kteří si ještě neuvědomili, že mi ublížili. Čím rychleji totiž odpustím, tím dříve získám pokoj, který odpuštění přináší. Nemusím proto čekat, až si ta druhá strana uvědomí, že by měla toužit po mém odpuštění.
Odpouštění mi není vlastní. Raději se hněvám, zlobím a někdy i plánuji pomstu. To je mi bližší než odpouštění těm, kteří mi ubližují. Jakmile si ale v takové situaci představím Boha, který mi odpouští po celý můj život, pocítím i já touhu odpustit.
