Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. … nevypravil jsem se do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie… Ga 1,15–17
Když Pavel kázal Krista v Damašku, všichni, kdo ho slyšeli, žasli. Mnozí se však zatvrdili a nechtěli jeho poselství přijmout. Jejich údiv nad jeho obrácením se brzy změnil v nenávist. Odpor natolik vzrostl, že Pavel nemohl v Damašku dále pracovat. Odešel tedy „do Arábie“ (Ga 1,17).
Zde, v samotě pouště, měl Pavel dostatek času na soukromé studium a rozjímání. Během dlouhých hodin, které trávil o samotě s Bohem, si Saul vzpomněl na řadu oddílů Písma. Divil se své dosavadní nechápavosti a zaslepenosti všech židů, která vedla k zavržení Krista jako zaslíbeného Mesiáše.
Kdysi býval pyšným farizejem, který byl přesvědčen, že jej ospravedlňují jeho dobré skutky. Nyní se v dětské pokoře a prostotě skláněl před Bohem, vyznával svou vlastní nehodnost a dovolával se zásluh ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. Opravdovost jeho touhy po odpuštění a přijetí vyjadřovaly vroucí prosby, které vysílal k trůnu milosti.
Modlitby zkroušeného farizeje nebyly zbytečné. Boží milost přetvořila jeho nejniternější myšlenky a city jeho srdce. Saul si začal Krista a jeho spravedlnosti cenit více než čehokoli jiného na světě. (PNL 71.68; AA 119–126)
Drahý Spasiteli, děkujeme, že slyšíš naše modlitby a přijímáš nás takové, jací jsme.
