I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“
Lukáš 15,28–30
Starší bratr. Ten, který nikdy neodešel z domova a tvářil se přitom, že vše, co dělá, dělá rád. Jenže teď mu maska spadla. Už nemá sílu k další přetvářce. Není přece možné, aby otec znovu přijal syna, který prohýřil vše v nevěstincích a teď tu chodí jako by se nic nestalo. Vždyť to je nespravedlivé.
Jeho zlost a hněv jsou tak silné, že v té chvíli nevnímá, jak zraňuje svého otce. Neuvědomuje si, jak narušuje radost, která ještě před chvílí prostupovala celým domem.
Chci-li poznat, jak pevný je můj vztah s Bohem, potřebuji setkání s těmi, jimž Bůh přikryl zápach jejich hříchů, opilství, gamblerství, nevěr a dokonce i kriminálu „rouchem Kristovy spravedlnosti“. Pokud mám při setkání s nimi pocit, že nejsou tak dobří jako já, a proto by neměli být v nebi, jsem na tom stejně jako starší syn v Ježíšově podobenství.
Co mne může zachránit? Jedině to, když podobně jako mladší bratr „půjdu sám do sebe“. Pokud nepoznám svou vlastní hříšnost, stanu se bezdomovcem ve vlastním domově.
Nebe není pro ty, kdo mají pocit, že si ho zaslouží svou vlastní dobrotou. Pokud chci do nebe, musím dovolit Otci, aby i ze mne smyl mé hříchy a přikryl je svatostí a milosrdenstvím. Pokud to neudělám, nemůže mi pomoci ani samotný Stvořitel.
