Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“
Lukáš 11,1
Lukáš neuvádí, který Ježíšův učedník prosí jménem všech svého Mistra, aby je naučil modlit se.
Je potřeba naučit se modlit? A jak se to dělá? Copak je modlitba nějaká naučená říkanka? Tak to asi není míněno. Spíš si myslím, že Ježíšovi žáci vnímali, že modlitby jejich Mistra jsou úplně jiné než ty, které doposud slyšeli.
Jako Židé se učedníci modlili od nejútlejšího dětství a nebylo to jen ze zvyku. Modlitba byla pevnou součástí jejich života. Bez ní by se jim žilo špatně. Věřili, že je Stvořitel slyší, když k němu promlouvají. Dokud se nesetkali s Ježíšem, byli se svou modlitbou spokojeni. Teď slyší modlitby Ježíše a všichni touží po tom, aby i jejich rozhovory s Bohem měly stejnou moc.
Učedníci netouží po nové „básničce“. Přejí si, aby jim Ježíš prozradil, proč má jeho modlitba větší moc než modlitby kohokoliv jiného. Proč, když jí naslouchají, mají najednou pocit, jako by se sami ocitli někde u Božího trůnu.
Mám podobnou zkušenost. Některé modlitby mi znějí jako naučené říkanky. Jsou ale lidé, jejichž modlitby mne dokážou na chvíli přenést až k Božímu trůnu a poté naplnit jistotou, že je Bůh slyší, což přináší pokoj do mého nitra.
Nemohu říci, že jsou takové i všechny mé modlitby. Proto je namístě, abych i já prosil: „Pane, nauč i mne modlit se tak, abych měl vždy, když se na tebe obracím, jistotu, že mne slyšíš a vyslyšíš — ne podle mé, ale podle Tvé vůle. Díky, Pane.“
