Po těch dnech jeho manželka Alžběta počala, ale tajila se po pět měsíců a říkala si: „Toto mi učinil Pán; sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi.“
Lukáš 1,24.25
Alžběta se spolu se svým manželem modlila dlouhá desetiletí za to, aby jim Hospodin dal dítě. Neplodnost a bezdětnost byly v tehdejší kultuře považovány za důsledek utajovaného hříchu.
Podle Lukášova svědectví ale Alžběta a Zachariáš „žili bezúhonně“, a dokonce byli „spravedliví před Bohem“. Najdou se ale lidé, kteří bezúhonnost i spravedlnost závidí a hledají jakoukoliv záminku, aby mohli ublížit.
Alžběta jednoho dne zjišťuje, že je těhotná. Stvořitel konečně vyslyšel její modlitby. Bude mít dítě. Bude mít syna. Umím si představit, jakou měla radost. Jenže ji raději nedávala moc najevo a své těhotenství radši tajila. Věděla, že dokud se dítě nenarodí, může o ně přijít. V jejím věku byl zázrak, že vůbec mohla otěhotnět. Ještě větší zázrak bude, když dítě donosí a porodí.
Je tu ale ještě jeden důvod, proč tají, že je v jiném stavu. Kdyby o dítě přišla, možná by se našli škarohlídové, kteří by jí dali jasně najevo, proč o dítě přišla — znovu by jí tvrdili, že má nějaký velký hřích, a dokud ho bude tajit, zůstane bez dětí.
Přemýšlím nad tím, zda i já někomu neubližuji, když mu v jeho bolesti a zármutku dávám najevo, že to vše, co prožívá, musí mít nějakou příčinu — hřích. Alžběta se mohla šest měsíců radovat, kdyby v její blízkosti nežili lidé, kteří se radují z utrpení a bolesti jiných.
Jak snadné je někoho pohanět. To umím i já. Prosím Stvořitele, aby mne dnes učil povzbuzovat ty, kdo jsou haněni.
