To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi.
Lukáš 24,41–43
Ježíš dobře ví, co jeho učedníky tak vylekalo, když se najednou ocitl mezi nimi. Protože měli dveře zavřené na petlici, mysleli si, že se jim zjevil jeho duch. Byl to pro ně takový šok, že se podle Lukáše „zděsili a byli plní strachu“ (L 24,37).
On si ale i v té chvíli ví rady. Nechce, aby si mysleli, že se jim zjevuje jako duch. Proto je požádá o trochu jídla. Dostává kus ryby a před všemi ji sní. To je něco, co by duch udělat nemohl, protože duchové nemají tělo a nemohou proto jíst. Aspoň takoví duchové, jak si je pověrčiví Židé, kteří věřili, že se lidé mohou zjevovat i po smrti, představovali. Pokud se něco takového děje, tak mezi nás nepřicházejí nějaké „dušičky zemřelých“, ale „duchové ďábelští“ (Zj 16,14), což jsou andělé, kteří se kdysi dávno v nebi přidali na stranu ďábla a zla.
To, že Ježíš snědl po svém vzkříšení rybu, není dobrá zpráva pro některé vegetariány, kteří ze své diety dělají nejen náboženství, ale dokonce podmínku spasení. Mesiáš to ale nedělá kvůli těmto lidem. Jí rybu, aby jeho učedníci konečně uvěřili, že je to skutečně on, a ne nějaký duch. Vždyť lidé po smrti „spí“ v hrobě (J 11,1), „nevědí nic“ (Kaz 9,5) a v tomto stavu nevědomí čekají na okamžik svého vzkříšení a na setkání s Bohem (1K 15,52).
Ježíš žije. Sedí na trůnu se svým nebeským Otcem a těší se na okamžik, kdy i nás vezme k sobě. Proto chce, abych měl jistotu, že tehdy nebyl jen nějaký duch, ale on — skutečný Bůh.
