Řekl jim: „Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody. Jděte za ním do domu, do něhož vejde, a řekněte hospodáři: ,Mistr ti vzkazuje: Kde je světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?‘ A on vám ukáže upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři.“
Lukáš 22,10–12
Petr a Jakub jsou pověřeni přípravou velikonoční večeře. Mají obavu, zda se jim na poslední chvíli podaří sehnat dostatečně velký prostor. Ptají se proto svého učitele, kde se má jejich společné slavení Velikonoc odehrávat.
Odpověď, kterou uslyšeli, je musela překvapit. Ježíš jim neříká ani jméno, ani adresu. Posílá je do nejbližšího města, kde se mají dívat po sluhovi, jenž ponese džbán vody ze studny. Pokud půjdou za ním, najdou dům i člověka, který už má vše připraveno.
Petr s Jakubem se vydávají na cestu. Pokud bude vše, jak říká Mistr, poznají dalšího člověka, který s nimi sice nechodí, ale je také Ježíšovým následovníkem. Stvořitel jim tak ukazuje, že nejsou jeho jediní „učedníci“. Těch, kteří naslouchají jeho slovu, je mnohem víc.
V dnešní společnosti se k Ježíši moc lidí nehlásí, a tak věřící může mít podobný pocit jako Eliáš, který si Bohu stěžuje, že už na to vše zůstal sám. Hospodin mu odpověděl: „… zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila“ (1Kr 19,18).
Bůh nemá jen mne. Má mnoho dalších, kteří se jako Petr s Jakubem umějí spolehnout na jeho slovo. Až přijde vhodný čas, můj Mistr mne s nimi seznámí. Už teď ale vím, že nejsem sám.
