Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“
Lukáš 7,12.13
Vdova jde za rakví svého jediného syna. Srdce matky prožívá muka. Ztratila toho jediného človíčka, který dával jejímu životu smysl. Přišla o dítě! To je ta největší ztráta, jakou může matka zažít. Jde a pro slzy ani nevidí. Je ráda, že ji vedou.
Najednou uslyší něco, co zní jako provokace: „Neplač!“ Otáčí se za zvukem a chce protestovat: „Copak nemám plakat, když jsem přišla o syna? Víš vůbec, co po mně chceš? Chceš, abych vypadala jako matka bez srdce? Jako nějaká zrůda?“
Nic z toho ale nevysloví. Slyší totiž, jak zástup provázející toho neznámého volá: „Veliký prorok povstal mezi námi.“ A jiní zase zpívají: „Bůh navštívil svůj lid“ (L 7,16). To ji zarazilo. Vtom ten muž prohlásil: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ (L 7,14). Jeho slova ještě doznívají, když vdova najednou slyší hlas svého syna. Utírá si slzy a vidí, jak její syn právě vstává z nosítek, na kterých ho nesli k hrobu.
Teprve v té chvíli jí došlo, kdo se to zastavil u mrtvého těla jejího syna. Je to Ježíš. Je to ten, o kterém někteří říkají, že je Mesiáš. Konečně ho vidí, a díky tomu, co právě prožila, věří, že to tak je. Mesiáš jí vrátil syna. Matka znovu pláče. Tentokrát se jí ale po tváři linou slzy štěstí. Spolu se synem i všemi lidmi, kteří ještě před chvílí tvořili pohřební průvod, se přidávají k zástupu doprovázejícímu Ježíše.
Ježíš vstupuje i do mého života. Přichází, aby mi utřel slzy a ukázal, že je stále pro co žít. Jsem mu za to vděčný.
