Pravím vám: Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly.
Lukáš 12,8
Je víra jen má osobní, soukromá záležitost? Stačí, když mám víru ukrytou někde hluboko uvnitř mého nitra? Mají na mně a mém jednání lidé v mém okolí poznat, že jsem křesťan? Tyto otázky slýchám často.
Ježíš se už podruhé vrací k tomu, zda lze víru úspěšně ukrývat před druhými, a opakuje, že se za vztah k němu nemáme stydět, a už vůbec bychom svou víru neměli skrývat.
Ne, nemyslím si, že je třeba chodit po ulici a vykřikovat: „Já jsem křesťan!“ Tak to Ježíš nemyslí a nejspíš mi ani neříká, že pokud nemám na krku křížek nebo na autě rybičku, tak jsem špatný křesťan.
Spíš myslí na situace, kdy pro nás přihlášení se k Ježíši může být nepříjemné nebo dokonce nebezpečné. Své o tom vědí křesťané v zemích ovládaných islámem a mnohé zkušenosti mají i ti, kteří byli praktikujícími křesťany v době totality.
Vždyť ani v naší společnosti, která nemá příznivý pohled na křesťanství, není snadné a příjemné hlásit se k Ježíši. Pokud se snažíte žít podle křesťanských principů, budete také narážet na nepochopení druhých a často pocítíte i nenávist a zlobu.
Ježíš všem, kdo se chtějí stát jeho učedníky, říká, s čím mají počítat. Přihlásit se k němu nebude nikdy snadné a zcela bezpečné. Ježíš ale slibuje, že ke každému, kdo se k němu přizná před lidmi, k tomu se přizná i on, až bude nebeský Otec rozhodovat o tom, kdo bude věčně žít v Božím království. To je pro mne dobrá zpráva, ze které se mohu radovat už teď.
