Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal. Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země?“ Nu 14,1–3
Izraelci byli opět nespokojení. S trpkostí posuzovali Boží jednání a nakonec nebyli spokojeni s ničím. Egypt se jim jevil nádhernější a žádoucnější než svoboda a země, do níž je vedl Bůh. Byli nespokojeni dokonce i s požehnáními, kterých se jim dostalo. Cestou lid stále znovu malomyslněl a „mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: ‚Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili?‘“ (Nu 21,5).
Mojžíš svědomitě objasnil lidu jeho hřích. Boží moc je uchránila, když šli „přes poušť velikou a hroznou“. Všude, kudy je Bůh vedl, nacházeli vodu k občerstvení žíznivých, dostávali z nebe chléb k nasycení hladových a stinný oblak ve dne a ohnivý sloup v noci jim skýtal klid a bezpečí. Andělé je ochraňovali, když zlézali skalnaté vrchy a putovali nehostinnou pouští. Přes všechny útrapy, které museli snášet, jediný z nich nezemdlel. Na dlouhých cestách jim neotékaly nohy a jejich oděv nezvetšel. Bůh je chránil tím, že zkrotil divou zvěř a jedovaté plazy v lesích a na poušti. Bude-li si lid přes všechny tyto projevy Boží lásky stěžovat, Hospodin ho přestane ochraňovat, dokud se nenaučí vážit si jeho láskyplné péče a pokorně a kajícně se k němu nevrátí. (PP 319; PP 428.429)
Ach, Pane, i my jsme nespokojeni a stále si stěžujeme. Prosím, odpusť nám.
