Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.
Lukáš 6,27.28
S těmito slovy Ježíše Krista jsem velice dlouho bojoval. Při čtení jsem se vždy zastavil u věty: „Milujte své nepřátele.“ Dál už jsem se nedostal. Neuměl jsem si totiž představit, že bych miloval člověka, který mi cíleně a plánovitě ubližuje.
Pak jsem jednou četl dál a najednou jsem pochopil, jak si to Ježíš představuje v praxi. Ono to totiž není o pocitech a emocích, ale o tom, co udělám.
Pokud se musím setkávat s někým, kdo je zlý, nemám přistoupit na jeho hru. Jakmile s ním totiž začnu soutěžit o to, kdo vymyslí důmyslnější a více ubližující pomstu, stanu se i já brzy zlým člověkem.
Ježíš mi radí, abych i zlým lidem raději pomohl, když jsou sami v nesnázích, a když mám chuť ve své mysli rozvíjet plány na pořádnou pomstu, raději se mám modlit a přát i jim, aby poznali Boží lásku i Stvořitelovu milost a odpuštění.
Z vlastní zkušenosti vím, jak pozitivně na mne působí, když se začnu modlit za člověka, který mi není zrovna přátelsky nakloněn. Místo aby v mém nitru bujela nenávist a naštvanost, plní mou duši klid a Ježíšův pokoj.
Král David říká: „Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva. Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným“ (Ž 9,9).
Nechci ve svém nitru živit nenávist. Raději chci konat dobro. A soud? Ten nechám Stvořiteli, který je vždy spravedlivý.
