A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.
Matouš 6‚12
Kdo by neznal tuto větu z Ježíšovy modlitby „Otče náš“! Vždy, když nám někdo ublížil, dotkl se našich citů, způsobil nám zlo nebo s námi zacházel nespravedlivě, je v lidské přirozenosti rozčílit se a zařadit ho mezi své nepřátele. A čím déle dovolíme negativním pocitům, aby v nás přebývaly, tím silněji roste v našich srdcích plevel nenávisti, až nakonec zničí naši naději na štěstí. Bůh chce, abychom prožili bohatý život, který pro nás naplánoval, a proto nám přikázal „odpouštět“. Přijměme, že odpuštění není emoce, ale rozhodnutí! Bible říká: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec“ (Matouš 6‚14). Všimněte si podmínky odpuštění „našich“ hříchů – jestliže odpustíte ostatním. Bůh nám také přikazuje:
„Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Koloským 3‚13). Pokud jsme tak hluboce zraněni, že momentálně není možné, abychom druhému odpustili, můžeme se modlit a prosit Boha, aby vložil do našich srdcí odpuštění – a On nám dá moc Ducha k odpuštění! Ne proto, že by si ti druzí odpuštění zasloužili, ale proto, že ty si zasloužíš klid. A jakmile toto prožijeme, naplní nás jeho sladký klid a veškerá hořkost a hněv se rozplynou! Odpuštění vyžaduje Bůh proto, že mu jde o naše uzdravení a na něm závisí nejen naše štěstí, ale i náš věčný život! A nakonec objevíme, že odpuštění je propuštěním vězně na svobodu a objevem, že tím vězněm jsme byli vlastně my sami.
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
Matouš 18‚21.22
