A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
Lukáš 11,4
Odpuštění je něco, co čas od času potřebuje každý z nás. Ježíš učí své žáky, aby se v této oblasti dívali nejprve na sebe. Díky naší hříšné přirozenosti se totiž raději zabýváme problémy těch druhých než našimi vlastními.
Už mnohokrát jsem slyšel: „Vždyť já nejsem špatný člověk. Nikoho jsem nezabil, nekradu, ženu nepodvádím…“ Věřím tomu, že někteří lidé, když se pohybují mezi jinými „hříšníky“, mohou mít pocit, že jsou lepší.
Jenže při modlitbě se dostáváme do blízkosti svatého a dokonalého Stvořitele a v tom okamžiku v jeho přítomnosti okamžitě vnímáme svou vlastní nedostatečnost a hříšnost.
Ježíš mi radí, abych se nebál poprosit nebeského Otce o odpuštění. Pokud si v jeho přítomnosti během mé modlitby uvědomuji, jak moc zla mám ve svém nitru, a toužím po změně, je to pro mne ideální čas k tomu, aby i má ústa vyslovila onu osvobozující prosbu: „Prosím, Bože, odpusť mi mé hříchy a dej mi odvahu i sílu bojovat s pokušením.“
Zlo dokáže postavit mezi mne a budoucnost pevnou hráz. Hřích umí člověka ochromit strachem z toho, co bude zítra a v dalších dnech. Jistota Božího odpuštění mi naopak dodává odvahu hledět do budoucnosti s nadějí, že se Bůh o mne i zítra bude starat stejně jako dnes. Navíc mohu věřit, že mi jeho odpuštění otevírá bránu věčnosti v jeho nebeském království. To je velice příjemný pocit a jistota.
