Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. Vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. 2K 4,11.14
Císaře rozhněvalo, že není schopen zastavit šíření křesťanského náboženství ani na svém vlastním dvoře. Rozhodl se, že Pavla odsoudí k mučednické smrti. Vzhledem k tomu, že jako římský občan nesměl být apoštol mučen, rozsudek zněl, že bude sťat.
Popravy se smělo zúčastnit jen několik přihlížejících. Apoštolovy pronásledovatele totiž znepokojoval jeho obrovský vliv, takže se obávali, aby se při pohledu na jeho smrt neobrátili na křesťanství mnozí další. Všichni, kdo se s ním setkali, poznali, že udržuje společenství s Kristem. Právě v tom tkví moc pravdy. Nebeský pokoj, který vyzařoval z Pavlovy tváře, získal mnohé pro evangelium. Apoštol nehleděl do úžasné budoucnosti s nejistotou nebo strachem, ale s radostnou nadějí a toužebným očekáváním. Když stál na místě svého umučení, neviděl ani meč svého kata, ani zem, která brzy vsákne jeho krev, ale vzhlédl ke klidnému nebi a spatřil trůn věčného Boha.
Od té doby zní jeho hlas všemi staletími a svou odvahou posiluje tisíce Kristových svědků. „Přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod“ (2Tm 4,6–8). (PNL 294–296; AA 509–513)
Pane Ježíši, toužíme žít v úzkém spojení s Tebou a šířit pokoj, který od Tebe přijímáme.
