On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ Vtom kohout zakokrhal podruhé. Tu se Petr rozpomněl na slova, která mu Ježíš řekl: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče.
Mk 14,71.72
Když učedníci v zahradě opustili svého Mistra, dva z nich se odvážili zdálky jít za zástupem, který doprovázel Ježíše. Byli to Petr a Jan. Jan si našel klidné místo, odkud mohl sledovat celý průběh výslechu.
Petr se připojil ke skupině lidí na nádvoří. Doufal, že se ztratí v davu. Když i potřetí zapřel, že zná Ježíše, kohout opět zakokrhal. V tom okamžiku si Petr vzpomněl na Ježíšovo slovo: „Dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ Petr zvedl zrak ke svému Mistru a jejich pohledy se setkaly. Z Ježíšovy laskavé tváře vyzařovala lítost a smutek, nebyl v ní však ani náznak hněvu. Cítil se, jako by jeho srdcem pronikl ostrý šíp. Petr už to déle nevydržel a se zlomeným srdcem utíkal pryč. Octl se v Getsemane. Živě si představil, co se tam před několika hodinami odehrálo. S výčitkami svědomí vzpomínal, jak Ježíš plakal a sám zápasil na modlitbách, zatímco oni, místo aby jej v hodině zkoušky podpírali, spali. S bolestí v srdci si uvědomoval, že poníženého a ztrápeného Spasitele nejvíce ranil on sám. Na místě, kde Ježíš v nesmírném utrpení vyléval Otci svoji duši, padl Petr na tvář a přál si zemřít.
Kdyby učedníci v zahradě bděli s Kristem v jeho mučivém zápase, nezapřel by Petr svého Pána a všichni by byli připraveni na jeho utrpení na kříži. (TV 453–455; DA 711–714)
Pane Ježíši, velmi často se podobáme Petrovi. Prosím, smiluj se nad námi.
