Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný… Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. Da 9,4.5
Lidé, kteří prožívají biblické posvěcení, projevují pokoru. Uvědomí si – jako kdysi Mojžíš – úžasnou velikost Boží svatosti a vlastní nehodnost.
Příkladem pravého posvěcení je prorok Daniel. Z Božího pohledu byl „mužem velmi milým“ (vzácným). Přesto však o sobě netvrdil, že je čistý a svatý. Když Jób uslyšel Boží hlas z vichru, prohlásil: „Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ Jakmile Izajáš spatřil Boží slávu, zvolal: „Běda mi, jsem ztracen.“ Apoštol Pavel poté, co byl vytržen do třetího nebe a slyšel věci, které žádný člověk nemůže vyslovit, mluví o sobě jako o někom, kdo je „daleko nejmenší ze všech bratří“. Milovaný Jan, který se kdysi opíral o Ježíšovu hruď, padl jako mrtvý k nohám Syna člověka, když uviděl jeho slávu.
Lidé, kteří chodí ve stínu golgotského kříže, se nepovyšují ani se nevychloubají, že zvítězili nad hříchem. Ti, kdo žijí v blízkosti Pána Ježíše, nejlépe poznávají, jak je člověk křehký a hříšný. Zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele jsou pak jejich jedinou nadějí. (VDV 307.308; GC 470)
Laskavý Pane, chceme žít ve Tvé blízkosti.
