Ještě ani nedomluvil, a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“
Lukáš 22,47.48
Polibek byl součástí pozdravu dvou přátel. V mnoha kulturách je tak tomu i dnes. V tomto případě ale Jidáš tento akt zneužil. Jeho polibek se příteli stal cejchem smrti.
Ježíš to věděl, a přesto svému zrádci dovolil, aby ho objal a políbil. Přitom mu znovu dává najevo, že o jeho zradě ví. Podle Matouše ho dokonce oslovuje „příteli“ (Mt 26,50). Jako by mu stále dával šanci se znovu zařadit mezi učedníky a získat jistotu věčného života.
Pro mne je tento příběh varováním, abych nebyl tak naivní a nemyslel si, že když se na mne někdo usmívá, nebo mne dokonce objímá, musí to být můj přítel. Ježíš mne učí, abych byl ostražitý a dával si pozor na to, komu důvěřuji.
V tom příběhu je ale skryto ještě jedno poučení. V té chvíli se možná zdálo, že ho zradil jen Jidáš. O pár chvil později od něj utečou i všichni ostatní. I oni od svého Mistra dostanou další šanci. Na rozdíl od Jidáše ji ale využijí ke svému prospěchu. Bůh si přeje, abych i já dal novou šanci těm, kteří mne zklamali.
Ježíš viděl do srdce Jidáše i dalších učedníků. Věděl, že Jidáš novou šanci nevyužije. Přesto mu ji nabízí, a dokonce mu dovolí, aby ho políbil. Taková je jeho láska k nám.
Uvažuji nad tím, kolikrát jsem se vůči Ježíši zachoval jako Jidáš anebo ho zapřel jako Petr. Uvědomuji si, že nejsem lepší. Proto Ježíši děkuji za další příležitost a chci ji využít.
