Pospěš si, abys přišel za mnou co nejdřív. 2Tm 4,9
Pavel věděl, že jeho nepřátelé si nedají pokoj, dokud ho nepřipraví o život. Myslel na Timotea a rozhodl se, že pro něj pošle. Pověřil ho péčí o efezský sbor, a proto ho tam zanechal, než se vydal na svou poslední cestu do Říma.
Pavel a Timoteus byli spojeni mimořádně hlubokou a silnou náklonností. Jejich přátelství se natolik prohloubilo, že se Timoteus stal pro starého, upracovaného apoštola vším, čím jen může být syn pro milovaného a ctěného otce. Není tedy divu, že ho Pavel ve své samotě a opuštěnosti zatoužil uvidět.
Pavel věděl, že dny jeho života jsou sečteny, a proto měl obavy, že by Timoteus mohl přijít příliš pozdě a že by se již nemuseli setkat. Chtěl mu předat důležité rady a ponaučení. Ve svém posledním listu, určeném Timoteovi, vytyčil apoštol před mladým pracovníkem vysoký ideál a zdůraznil, jakými povinnostmi je jako Kristův služebník pověřen. Varoval ho před falešnými učiteli. Naléhavě ho prosil, aby za ním co nejdříve přišel. Psal o své osamělosti… Ještě se zmínil o tom, jak probíhal jeho výslech před Nerem, že ho opustili jeho bratři a že při něm stál jen milostivý Bůh, který dodržuje svou smlouvu. Potom Pavel ukončil svůj dopis, přičemž svěřil milovaného Timotea pod ochranu nejvyššího Pastýře, který se bude i nadále starat o své stádo. (PNL 288–293; AA 498–508)
Mocný Bože, děkujeme, že když se někdy cítíme sami a opuštěni, máme jistotu, že Ty jsi s námi.
