Jakmile Ježíše spatřil, padl tváří k zemi a prosil ho: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo.
Lukáš 5,12.13
Malomocenství mělo v Ježíšově době zvláštní pachuť. Každý, kdo onemocněl touto nemocí, byl pro ostatní nečistý. Lidé se na něj dívali jako na velkého hříšníka, protože za co jiného by ho Bůh mohl tak krutě trestat?
Vycházelo to z nepochopení Mojžíšova zákona. V něm nebyla tou nečistotou hříšnost, ale možnost nákazy — infekce. Bůh svými „zdravotními zákony“ chránil Židy před epidemií. Pokud chcete důkaz, podívejte se do středověku. Většina morových ran, které postihovaly Evropu, se netýkala Židů. Ochránilo je právě respektování rad, které jim dal Bůh prostřednictvím Mojžíše.
Malomocný muž přichází k Ježíši se zvláštní prosbou. Čekal bych, že poprosí o uzdravení. Jenže on Ježíše žádá o to, aby mu vrátil jeho čistotu.
Spousta lidí dnes hledá ztracené zdraví. Když nepomůže medicína, jsou ochotni udělat cokoli, aby se uzdravili. Nedivím se jim. Kdybych neznal Ježíše, asi bych dělal totéž.
Malomocný muž si uvědomuje, že mu záleží víc na čistém svědomí než na uzdravení. Krutá nemoc ho naučila vidět časný život ve světle věčnosti. Proto touží víc po duchovní čistotě než po uzdravení těla.
Přijdu-li k Ježíši se stejnou prosbou, uslyším: „Chci, buď čist.“ Znám lidi, které takové setkání s Ježíšem uzdravilo. Čisté svědomí je totiž i účinný lék na stres i některé nemoci.
