Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. Ježíš si je zavolal k sobě a řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“
Lukáš 18,15.16
Zvláštní text. Rodiče přinášejí k Ježíši svá miminka, protože touží po tom, aby jim požehnal. Určitě už se svými nemluvňaty byli v chrámě, aby za ně obětovali předepsanou oběť, po které pak kněz nad jejich dítětem pronesl požehnání.
Jenže to, co v chrámě prožili, jim připadalo formální. Pro mnohé kněze bylo toto setkání s nemluvňaty jen součástí jejich řemesla, a tak jen udělali, co předepisoval zákon. Někteří rodiče se s tím spokojili, protože i pro ně to byla jen povinnost, kterou byli jako Židé zavázáni podle zákona splnit.
Lukáš se ale zmiňuje o rodičích, kteří chtěli pro své děti víc. Toužili po jistotě, že jejich potomky bude v životě provázet Bůh, že je bude chránit a bude jim žehnat. Snaží se zástupem protlačit k Ježíši s vírou, že bude mít pochopení pro jejich touhu. Už jsou téměř u něj, když se jim najednou postaví do cesty učedníci a snaží se je odehnat.
Proč to učedníci dělají? Měli strach, že děti budou svým pláčem rušit kázání? Měli za to, že jejich Mistr má důležitější úkol než věnovat čas a energii dětem? Lukáš to nevysvětluje. Jen to zaznamená a připojí i Ježíšovu reakci.
K Bohu může se svou touhou přijít každý. Pro rodiče to může být přání Božího požehnání pro jejich děti, nemocní zase touží po uzdravení a hříšník po odpuštění. Ježíš si přeje, abych odložil svůj strach a přišel k němu. Přijal děti, přijme i mne.
