Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.
Lukáš 24,50–53
To poslední, co slyšeli od svého Mistra, byla slova požehnání. Nejspíš to bylo požehnání, které Stvořitel učil izraelské kněze vyslovovat při slavnostních okamžicích: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem“ (Nu 6,24–26). Když dozněla slova požehnání, začal Ježíš stoupat vzhůru a po chvíli se jim ztratil z očí.
Všichni „požehnaní“ Ježíšovi následovníci se vrátili zpět do Jeruzaléma, kde „chválili Boha“. Místo truchlení nad tím, že jejich Pán odešel, se radují z toho, že mají konečně jasno. Už pochopili, proč musel na naši zemi přijít Mesiáš. Cílem jeho mise nebylo osvobození Židů z římské okupace. Ježíš měl mnohem větší cíl — přišel, aby přinesl svobodu od hříchu a zla. Tu svobodu nenabízí jen Židům, ale každému člověku, který po ní touží a chce ho chválit jako svého Pána.
I my můžeme Boha chválit a velebit „v chrámě“. Tehdy to byl ten v Jeruzalémě, kde se Židé setkávali s Hospodinem, dnes je chrám všude, kde vnímáme blízkost Stvořitele.
V nebi neustále znějí nebeské chvály. Může je zpívat každý obyvatel vesmíru, který si uvědomuje Boží moc i lásku. Život na naší hříšné planetě není snadný. Pokud přijmu požehnání, mé neklidné srdce naplní Ježíšův pokoj a z mých úst pak budou znít nebeské chvály. Pokud chceš, můžeš se přidat.
