Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“
J 12,20.21
Přiblížila se rozhodující chvíle. Řekové přišli za Spasitelem na sklonku jeho života, podobně jako k němu na počátku přišli mudrci z Východu. Chtěli poznat pravdu o jeho poslání. Ježíš vyšel na vnější nádvoří, aby se s nimi mohl setkat. Uvědomoval si, že Řekové jej zanedlouho uvidí v situaci, kterou by si ani ve snu nedokázali představit. Spatří jej vedle Barabáše, zloděje a vraha. Cizinci pro něho byli předzvěstí veliké žně.
Kristus jako člověk se děsil chvíle, kdy se budou všichni domnívat, že je opuštěný, raněný, ubitý a ztrápený od Boha. Tížilo jej pomyšlení na veřejnou pohanu, kdy s ním naloží jako s nejhorším zločincem. Ježíš cítil strašlivou tíhu lidských přestoupení a Otcův hněv namířený proti hříchu. Jeho tvář byla smrtelně bledá. Potom se zcela podřídil Otcově vůli. Řekl: „Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ A z oblaku nad jeho hlavou zazněla odpověď: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Při těchto slovech zazářilo z oblaku světlo a obklopilo Spasitele. Řekové viděli oblak, slyšeli hlas, pochopili jeho význam a poznali v Kristu zjeveného Božího Posla.
Boží hlas zazněl při Ježíšově křtu na počátku jeho služby a potom znovu při jeho proměnění na hoře. Nyní, v závěru jeho díla, se ozval potřetí. Naposledy je varoval a znovu se přiznal k dílu svého Syna. (TV 396–399; DA 621–626)
Pane, i my chceme vidět Ježíše.
