Když jsem byl na cestě, králi, spatřil jsem o poledni světlo z nebe, jasnější než slunce. Jeho záře obklopila mne i ty, kdo šli se mnou. Všichni jsme padli na zem a já jsem uslyšel hlas, který ke mně mluvil hebrejsky: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? … Neboť proto jsem se ti zjevil, abych tě učinil svým služebníkem a svědkem toho, co jsi spatřil a co ti ještě dám poznat.“ Sk 26,13–16
Když se v poslední den cesty unavení poutníci blížili k Damašku, náhle kolem nich zazářilo světlo z nebe, které bylo „jasnější než slunce“. Oslepený a vyděšený Saul padl tváří k zemi. Tu uslyšel „hlas, který … mluvil hebrejsky: ‚Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?‘“ Saul se zeptal: „‚Kdo jsi, Pane?‘ A Pán řekl: ‚Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.‘“
Před branami Damašku na vlastní oči spatřil ukřižovaného a vzkříšeného Krista, téhož Krista, který se procházel jeruzalémskými ulicemi, zemřel na Golgotě, rozlomil pouta smrti a vystoupil do nebe. Viděl ho a hovořil s ním stejně jako Petr, Jakub, Jan nebo kterýkoli jiný učedník. Ježíšův hlas mu přikázal, aby hlásal evangelium o vzkříšeném Spasiteli. Jak ho tedy mohl neuposlechnout? Proto svědčil v Damašku, Jeruzalémě, v celém Judsku, a dokonce i ve vzdálených zemích o ukřižovaném Ježíši a napomínal lidi všech společenských vrstev, „aby se v pokání obrátili k Bohu a podle toho žili“ (Sk 26,20). (PNL 65.251; AA 114.436)
Pane, někdy zasáhneš do našeho života velmi radikálně. Jak bychom mohli neuposlechnout?
